Chodím, chodím, chodím

Koučoval jsem totiž hvězdy. Ne ty na obloze, ale ty české chodecké ultravytrvalecké. Vláďu Dostála, Ivo Majetiče, Janu Nepivodovou, Luboše Mackaniče a konečně Zdeňka Simona, který má hlavní zásluhu na tom, že jsem se po 18-leté přestávce vrátil mezi aktivní chodce.

Koučovat znamenalo dovézt je na závody, obvykle se jednalo o 24hodinovky, a tam je občerstvovat, převlékat, sledovat soupeře, občas i něco uvařit, a taky se s nimi kousek projít. Celá ta léta se mi přitom honila hlavou utopická představa, že bych si to jednou zcela nezávazně a nenápadně taky zkusil jako závodník.

A pak při jedné takové procházce, konkrétně 1.3.2003 ve francouzském Bernouville, na mne Zdeněk vybafl osudovou větu:
"Proboha, proč zase nezačneš závodit, když se mnou našmajdáš takovejch kilometrů?"

Takže jsem se vrátil. A samozřejmě jsem byl hned kooptován do oddílového "áčka", protože chodců je málo a každý bod pro družstvo dobrý, a taky do svazu veteránů, abych na stará kolena oblékl i reprezentační dres a podíval se zase s jinou partou do jiného světa.

Ale návrat to byl krutý. Sice jsem občas dovezl i nějakou tu medajli a vyhrál i jedno druholigové kolo, ale jinak to bylo jen paběrkování. Po těch letech byla veškerá rychlost nenávratně pryč, bez ní to na závodech do 30km nejde a motivace k závodění "do počtu" se začínala vytrácet...

Pak přišel duben 2005 a já odjel ze Zdeňkem Simonem na 24hodinovku do francouzského Bar-le-Duc. Měli jsme k ruce ještě další osobu, takže se cestou zrodila myšlenka, že taky v závodě odstartuju, zkusím si ujít 50km a pak se teprve budu věnovat své obvyklé funkci kouče.

O tom, jak to dopadlo, se dočtete jinde. Hlavně ale můj dávný sen najednou začal dostávat konkrétní podobu. Rok a půl jsem ještě sbíral odvahu.

A pak jsem se 6.10.2007 postavil na start doopravdy.